Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To je radosti, od 29. apríla je na svete tretí dlhohrajúci album chicagskej jedovatosti LORD MANTIS. Krátko ku kapele – funguje od roku 2003 a aktuálna zostava je Bill Bumgardner bicie, Charlie Fell basgitara a vokál, Andrew Markuszewski vokál a gitary a Ken Sorceron gitary. Traja zo štyroch členov sa buď naživo alebo aj tvorivo podieľali okrem iného na existencii čiernej zlobnej haluze NACHTMYSTIUM a celkovo ide o zostavu činnú v mnohých ďalších zoskupeniach, spomeniem tie najznámejšie – ABIGAIL WILLIAMS či sludge/doom rachot INDIAN.
Tvorba LORD MANTIS, na predošlom albume „Pervertor“ z roku 2012 dajme tomu ťažký a zúrivý black/sludge metal s post- a industriálnymi vplyvmi, na novinke ešte o čosi zbesnela a temné, okultné, skoro až rádioaktívne zamorené nálady sa viac ponorili do rachotiacich a drvivých, odľudštených industriálnych polôh. Disharmonický, mizantropicky znejúci zohavený black metal a všetko živé pohlcujúce sludgeové bahno sa v jednom celku spájajú so sonickou anihiláciou, inšpirovanou GODFLESH alebo PITCH SHIFTER (v časoch albumu „Industrial“). Výsledkom je zdevastovaná hudobná krajina beznádeje a záhuby. Veľmi pekné.
8 / 10
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
